RF je rozlohou 17 075 400 km² největší zemí na světě. Zahrnuje značnou část východní Evropy a téměř celou severní Asii. Ruská federace je osmá nejlidnatější země na světě.
Rozlohou je Rusko největším státem na světě. Evropská část tvoří 23 % území, asijská část 77 %. Délka hranic celkem: 20 096,5 km. Délka pobřeží: 37 653 km. Rusko je 1,8x větší než území Spojených států amerických a asi 220x větší než ČR. Ruská federace zabírá 76 % rozlohy bývalého SSSR.
Území RF pokrývají ze 45 proc. lesy, 4 proc. vodní nádrže, 132 proc. zemědělská půda, 19 proc. pastviny v tundře, 19 proc. ostaní půda.
Lesy v RF: celá 1/4 světových zásob dřeva. Efektivnost jeho zpracování je oproti Finům 6x menší (2008). Perspektivní trh cementu: kapacita celoruského trhu cementu 80 mln. tun. V Rusku se nyní produkuje jen 40 mln. tun. cementu (2008).
Ruská federace se dělí na samosprávné části různého typu: 49 oblastí, 21 republik, 10 autonomních okruhů, 6 krajů, 1 autonomní oblast a dvě velkoměsta s federálním statutem (Moskva, Sankt Petěrburg). Tyto subjekty jsou sdruženy do 7 regionů, tzv. federálních okruhů (rusky: федеральный округ).
Jen 3 proc. území RF se nachází jižněji od 50 rovnoběžky - tj. od úrovně Prahy. (Proto se Rusko po rozpadu SSSR v roce 1991 stalo v podstatě severskou zemí.) Asi devět měsíců v roce je v RF topná sezóna, což je v důsledcích i jeden z historických zdrojů centralizovaného stylu řízení...
Národnostní a náboženská struktura
Z hlediska národnostního složení převládají v populaci Rusové (80 %), vyskytuje se zde množství dalších národnostních skupin. Největší národnostní menšinou jsou Tataři, kteří tvoří 4 % z celkového počtu obyvatel. Druhou největší skupinou jsou Ukrajinci (2 % dle sčítání v roce 2002). Národnosti z většiny ostatních bývalých svazových republik jsou také početně zastoupeny (například Arméni, Bělorusové, Kazaši). Mezi další početné národnostní skupiny patří Avarové, Baškirové, Morvidnci, Čečenci, Čuvaši. (Více: www.perepis2002.ru) - http://www.i-ru.cz/clanky.asp?ID=14626
Dědictví minulosti
František Bahenský Po dobu existence SSSR byla v celé řadě vnitřních záležitostí klíčovou otázka etnického původu. Ačkoli listopadový dekret z roku 1917 umožnil "národům" uplatnit právo na sebeurčení, praxe bolševiků po revoluci se v mnohém lišila. Následné uplatňování Leninovy národně-teritoriální autonomie dostalo za Stalina téměř čistě politickou pachuť. Bylo zpočátku asi velmi obtížné nevidět za činy bolševiků v otázce národnostní samá pozitiva, zvláště když za jejich pomoci docházelo ke "vzniku" nových národů. Dvojakost této politiky však spočívala v tom, že i přes poskytnutí národní autonomie měl v budoucnu vzniknout, pochopitelně za ruské dominance, sovětský národ. Tato představa však byla v neruských oblastech dosti efemerní. Naopak nátlak na stírání etnických rozdílů vyvolal pro bolševiky nečekaný odpor. Neruští vědci píšící národní dějiny např. Tatarů, Baškirů či Udmurtů byli v nelehké pozici. Jejich interpretace nesměla především "pomlouvat" Rusy, ale musela zároveň přesvědčivě vylíčit velikost vlastního etn ika v minulosti, čímž mohli nenapadnutelným způsobem vyjádřit svoje etnické cítění, aniž by byli obviněni z nacionalismu. Cíle těchto prací nebyly ovšem vědecké, nýbrž čistě politické. Mezietnická rivalita byla dále posilována i "koloniálním syndromem" sovětských orgánů, které zacházely s jednotlivými etniky selektivním způsobem podle jejich významu pro Moskvu. Existovaly národy, které měly vlastní autonomní republiku, pak existovala etnika, která měla autonomní okruh, další se museli spokojit s autonomní oblastí a byly i takové etnické skupiny, které neměly prostě nic. Tato hierarchie vzniklá ve 20. a 30. letech a naprosto nejasná pravidla získání příslušného statusu jen přilévala olej do ohně.
Rusko v 90. letech 20. století
Ruská federace zůstala i po rozpadu Sovětského svazu největším státem světa. Zůstala rovněž jednou ze zemí, na jejímž území žije nejvíce etnických skupin. Odklon od komunistického pojímání národnostní problematiky projevil na nejvyšších místech samotný B. Jelcin. Po roce 1991 vzniká dokonce v jeho administrativě speciální ministerstvo, které se zabývalo touto problematikou. Z Jelcinova popudu byla rovněž zřízena při úřadu prezidenta Rada pro federativní a národnostní politiku.
Dnešní Ruská federace se skládá z 21 autonomních republik, 1 autonomní oblasti (Židovské), 6 krajů, 49 oblastí, 10 autonomních okruhů a dvou měst se zvláštním statutem. Jednotlivé regiony si na začátku 90. let "vydobyly" v chaotickém právním prostředí různě velké pravomoci, ale i povinnosti vůči federálnímu centru. Do poloviny 90. let byla také zřejmě jedinečná možnost pro neruská etnika získat na centru co nejvíce pravomocí, případně se pokusit o osamostatnění. Současné Rusko se pravděpodobně stejně jako kdysi Sovětský svaz jeví nezaujatému pozorovateli jako změť regionů, které mají k moskevskému centru naprosto neidentifikovatelný vztah.
Dnes, stejně jako v minulosti, požívají autonomní republiky, okruhy, oblasti a rajóny naprosto odlišné výsady. Uveďme příklad: Tatarstán byl první autonomní sovětskou socialistickou republikou, který už v roce 1990 deklaroval svoji suverenitu. Tato republika má svého prezidenta, parlament, ústavu, státní symboly a znaky. Jediné, co nemá a o co nikdy ústy svých oficiálních přestavitelů neusilovala, je nezávislost. Národní emancipace jde tak daleko, že mešita v Kazani zbořená vojsky Ivana IV. zanedlouho uvítá první muslimy na ranní bohoslužbu. Představitelé Tatarstánu si dokonce v roce 1993 dovolili bojkotovat volby do federální dumy, což bylo, hodnoceno s odstupem, pravděpodobně nejsilnějším výrazem "nezávislé politiky". Shrneme-li tyto skutečnosti, je patrné, že Tatarstán dosáhl maxima možného.
Na druhé straně tvoří součást federace i autonomní okruhy, které však nemají onu "gusudarstvennost" jako republiky. To znamená, že tyto subjekty nemají prezidenta, ale mají rovněž vlastní parlamenty a ústavy. Domnívám se, že zhruba do poloviny 90. let bylo možné pro jednotlivé regiony získávat pravomoci na úkor federace, druhá polovina 90. let pak vyrovnala jazýčky na miskách vah a s nástupem V. Putina jednoznačně převládla snaha centra "korigovat" nesrovnalosti předešlých let. Je taktéž třeba zdůraznit, že především autonomní republiky a okruhy lze velmi těžko považovat za subjekty, které by měly plně uspokojit "národní cíle" neruských etnik. Všechny současné autonomní jednotky byly s drobnými hraničními úpravami sice koncipovány ve 20. a 30. letech jako národní regiony, ale tuto roli hrály v podstatě jen navenek. Například zmiňovaný Tatarstán nejenom že nikdy nebyl zcela záměrně domovem ani poloviny Tatarů žijících v SSSR, ale v průběhu celého 20. století docházelo k trvalému zmenšování jejich podílu hla vně na úkor majoritního etnika, takže dnes žije v této republice přibližně 49% Tatarů a celých 43% Rusů! Tento fakt svým způsobem představuje onu pověstnou kouli na noze, která by případně podstatně determinovala jakékoliv snahy autonomních subjektů.
Stejně závažná je ve vztahu centra a autonomních regionů i otázka hospodářsko-ekonomická. Nejagilnější autonomní republiky jako např. Baškortostán, Udmurtsko, Tatarstán, Jakutsko (Sacha) získaly na počátku 90. let vedle výrazných politických pravomocí i významné ekonomické "ústupky". Situace došla dokonce tak daleko, že tyto subjekty zahrnovaly daně vybrané na svém území výhradně do svých rozpočtů a do federálního neodváděly takřka nic. Naopak je prostým faktem, že nižší autonomní jednotky, tj. hlavně sibiřské okruhy a oblasti, nikdy takovéto výsady nezískaly. Jeden příklad za všechny. Dva autonomní okruhy na západní Sibiři Chanty-mansijský a Jamalo-něněcký patří k jednoznačně nejbohatším regionům Ruska, ve kterých se těží především ropa a zemní plyn. Podíl původních národů dosáhl tak mizivých hodnot, že Chantové, Mansové a Něnci netvoří na "vlastním" národním teritoriu ani 10%, čímž v postatě nikdy nepředstavovali žádný problém ve smyslu národně odstředivých tendencí od centra. V těchto subjektech se ovše m objevuje jiná forma "regionalismu" (možná i separatismu) vedená ovšem ruskou ekonomickou elitou, která odmítá poskytovat centru více, než dostává zpět z přerozděleného federálního koláče.
Po nástupu prezidenta Putina dochází rovněž k nátlaku na lokální administrativy (především autonomních republik) za účelem slaďování ústav a zákonů jednotlivých subjektů s federálními. Nicméně i pro něj bude asi velmi těžké přebudovat federaci na pevnějších základech, protože budou prostě existovat ekonomicky silné subjekty, které stále nerady platí do federální kasy více než ostatní, a regiony, které se neobejdou bez dotací. Putin vznikem federálních okruhů jednoznačně usiloval právě o posílení federativní ideje. Nový prezident taktéž krátce po své nástupu do funkce překvapil tím, že zrušil ono "Jelcinovo" ministerstvo, které se zabývalo problémy federace, národnostní a migrační politiky.
Zdroj: http://www.nkp.cz/seminar/npol.htm (2003)
V místě: 12.03.2010, 04:54 Praha: 12.03.2010, 02:54
Tel. kód: +7 (495) Poštovní index: XXX000 Kód automob. SPZ: XX Rusko je rozděleno do 11 časových pásem.
Počet obyvatel: 142 006 000 (8. na světě, 2007) Rozloha: 17 075 200 km2 Hustota zalidnění: 8 obyv. / km² (209. na světě) Podíl měst. obyv.: XX % Vývoj populace : -0,484 % (2007) Ve městech žije 103,8 mil. obyvatel (73 %), na venkově 38,4 mil. lidí (27 %). Tento poměr se ani jednou nezměnil od roku 1989.
Hustota obyvatelstva: 8,33/km2.
Populace je značně přestárlá. 8,6 % obyvatelstva je starších než 70 let (údaj za rok 2006).
Věková struktura: 0–14 let: 14,6 % (muži 10 563 567 / ženy 10 021 316)
Poslední aktualizace: 26.12.2008
Editorial Blog o tom, co si myslí nebo myslel vydavatel stránek i-RU.CZ (iRUCZ.RU)
Akce našich partnerů Z událostí a akcí pořadaných významnými partnery Systému i-RU.CZ
i-ru.cz sales
Dnes: 3026 reg.uživatelů, 17835 článků,
Ruská federace 
